• HEPATIKY OBECNĚ
  • HEPATIKY V JAPONSKU
  • PRAKTICKÉ POZNATKY
  • HEPATICA FORUM
  • FOTOGALERIE
  • KONTAKT / CONTACT ME
  •  

    WEBOVÉ STRÁNKY LADISLAVA MATERNY S OBSÁHLOU NÁPLNÍ POPISU RODU HEPATICA NOBILIS (Miller, Garsault – čeledi Ranunculacaea )JATERNÍKU PODLÉŠKY A PŘÍBUZNÝCH DRUHŮ V EVROPĚ, V SEVERNÍ AMERICE A VE VÝCHODNÍ ASII.

    Následující zveřejněné publikace ( dvě verze ) uvádějí geografický výskyt těchto rostlin, specifiky jednotlivých druhů, problematiky jejich pěstování, dotýkají se množení a možných zdrojů získání těchto rostlin. S ohledem na rok vydání obou publikací (2006) budou překonané údaje průběžně aktualizovány.

     

    Proměnlivost barev a tvarů květů Hepatic umožnila vytvořit John Masseyovi na jeho jarní zahradě toto inspirativní  kouzelné zákoutí.

    Foto : Michael Warren 

     

    The variation of the Hepatica colors and blooms in John Massey´s spring garden create an inspirational and magical display.

    Photo by Michael Warren

     

    HEPATICA NOBILIS JATERNÍK PODLÉŠKA

    V r. 2007 jsem byl požádán vlastníkem webu www.skalnicky.cz panem Martinem Pilným o napsání rozsáhlejšího článku o rodu Hepatica právě pro jeho webové stránky. Slovo dalo slovo a vznikla rozsáhlejší publikace o 3 dílech (20. Stranách), popisující tento rod, jeho evropské a asijské druhy. Článek byl panem Pilným dílčím způsobem upraven pro potřeby Internetu a doplněn řadou fotografií. Ohlas byl slušný, stránky navštívilo několik desítek tisíc zájemců a jsou živé doposud. Text mého nezkráceného článku pod názvem Hepatica nobilis-Jaterník podléška byl potom zveřejněn v pěti pokračováních v klubovém časopisu pražského Skalničkáře „Skalničky“ v číslech č. 1,2,3,4/2008 a č.1 2009, v dánském překladu v jejich časopise zabývajícím se přírodou a poté v norském překladu tehdy vúdčí osobnosti zakládajícího se Nordic Hepatica Fora, p. Einar Myrholtem, kde článek dosud patří k základní literatuře klubu. Nyní, po založení vlastních webových stránek by bylo asi nošením dříví do lesa, kdybych znovu opakoval to co jsem již dříve napsal a co bylo ve spolupráci s panem Martinem Pilným zveřejněno před čtyřmi roky právě na jeho webu. Proto s jeho svolením přenáším tuto verzi i do mých webových stránek. Mimochodem, kdo by se z oblasti skalniček chtěl dozvědět spoustu novinek, přečíst si zajímavé články a virtuálně poznat špičkové okrasné zahrady v České republice, má možnost včetně seriálku POVÍDÁNÍ O JATERNÍKU PODLÉŠCE navštívit jeho www.skalnicky.cz . Myslím, že jsou svojí pestrostí a kvalitou u nás bezkonkurenční. Vývoj ve všech oblastech lidské činnosti se dnes ubírá skutečně mílovými kroky. Je proto logické, že i v tématice mé práce se objevila v současnosti řada nových věcí, objevů a podnětů. Tyto okolnosti bych chtěl zohlednit zveřejněním pátého dílu a obsah stránek rozšířit o řadu novinek a zajímavých článků. V dohledné době bude můj původní článek doplněn velkým množstvím fotografií. Předpokládám, že právě tento obrazový doplněk najde u čtenářů patřičný ohlas.

     

    Povídání o jaterníku - podléšce (rod Hepatica)

     

    Zahleďte se do obrázku vlevo věřili byste, že to vše jsou květy podléšek? Ovšem ne z našich lesů a hor, ale z celého světa. Že takovou nádheru neznáte? Pak vám nabízíme třídílný seriál, věnovaný rodu Hepatica. Možná se dovíte leccos, co jste neznali. Seriál pro vás připravil zkušený český pěstitel podléšek, pan Ladislav Materna. Většina lidí spojuje květy sněženek se symbolem jara. Jistě. Nic proti tomu. Jsou krásné svojí nevinností, svojí ušlechtilostí, ale i včasností s jakou k nám přicházejí po dlouhé zimě, které obvykle mají milovníci květin v předjaří už dost. Ale já s tím symbolem tak úplně nesouhlasím. Sousedím náhodou se sněženkovou rezervací, a tak vím, že když vykvétají, bude ještě sněhových přeháněk, nepohody, deště se sněhem a větru až až . A to přeci není vytoužené jaro. Nabídnu Vám jinou alternativu. Znáte jaterníky - podléšky? Když ty rozkvetou, tak to už je opravdové jaro tak jak má být. Je obvykle konec března či začátek dubna, sluníčko je sice občas zubaté, ale má už sílu! A tak spěcháte do lesa za matičkou přírodou a koho že tam nevidíte. Září jich tam stovky, ba někde i tisíce, povětšině jasnou nebeskou modří. Podléšky! Pro botaniky Hepatica nobilis. Roztomilé, skromné ale nádherné květinky, které nám zvěstují, že jaro už opravdu přišlo. Jsou tady, otáčejí se za teplem životadárného sluníčka a přenášejí na nás tu pravou jarní pohodu. Vedle nich se proklubávají na svět žluté petrklíče a omamně voní keříky lýkovců. A já mezi ně každoročně zavítám, abych tu neopakovatelnou atmosféru jara do sebe nasál až do morku kostí. Podléšky – děkuji vám, pro mne vedete před sněženkami. Proto o vás budu dnes povídat stejně, jako ve dvou dalších pokračováních tohoto seriálu věnovaného rodu Hepatica.

     

     

    Nejdříve trochu oficiálních údajů o botanickém zařazení Druh Hepatica nobilis var. nobilis (Miller, Garsault)

     

     

     

     

     

    platně popsal botanik Linnaeus v r.1753 jako Anemone hepatica a zařadil rostlinu do čeledi Ranunculaceae (pryskyřníkovité). Poté byl dosti dlouho rod Hepatica zařazován a označován různě, až se ustálilo jeho osamostatnění pod názvem Hepatica nobilis (Miller), a to teprve v druhé polovině 20. století. Latinský název Hepatica, ale i český j a t e r n í k , souvisí s trojlaločným tvarem listů této rostliny. Připomínají totiž lidský orgán játra a před mnoha staletími se věřilo, že jejich použitím lze léčit některé jaterní choroby. Dnes máme pochopitelně účinnější prostředky, leč název nám již zůstal. Ještě taková zajímavost. Ačkoliv na ostrovech Velké Británie není jaterník-podléška původní flórou, neboť tam byla pravděpodobně z evropské pevniny dovezena Římany či mnichy jako rostlina s léčebnými účinky, první dochované písemné zmínky o ní nalézáme právě v Anglii. První je od Johna Gardenera v jeho FEATE OF GARDENING z roku 1440. Barevné formy podléšek včetně plnokvětých (!) poté popsal ve svém díle PARADISI IN SOLE PARADISUS TERRESTRIS v roce 1629 zahradník John Parkinso. Zmiňuji se o tom proto, že ačkoliv se ve svých botanických pracích zabývali podléškami ve 20. století v Anglii i takoví velikáni jako William Robinson, Getrude Jekyll nebo Reginald Farrer, nebyl podnes v rámci kontinentální Evropy rod Hepatica beze zbytku utříděn a zařazen, jak to již bylo např. provedeno v rámci rozsáhlého území Severní Ameriky nebo Asie včetně Japonska. Proto jsou evropské podléšky i přes některé vzájemně značně odlišné růstové znaky uváděny pouze jako místní formy či poddruhy. Tolik stručně o botanickém zařazení.

     Hovoříme-li o j a t e r n í k u - p o d l é š c e jako o výjimečné rostlině, bude dobře uvést, v čem tato okolnost spočívá.

     

     Hepatica nobilis je rostlinou milující polostín a raději vyšší nadmořskou výšku, i když roste i v nížinách např. v Pobaltí, na rovinách Polska či Ukrajiny, případně ve Švédsku přímo u plochého mořského pobřeží. Vyšší poloha jí zabezpečuje chlad a potřebnou vlhkost. Libuje si v řidších lesních porostech listnatých stromů zejména dubů, buků, habrů apod. Tedy v místech, kam k rostlinám v době jarního kvetení a následného růstu listů (koncem měsíce března a v dubnu) pronikají životadárné sluneční paprsky, aby se potom nad nimi po olistění korun stromů uzavřela přes léto světelná clona a podléšky vegetovaly dále v příjemném a chladném polostínu. Na příjem světla k potřebné fotosyntéze mají „zabudováno“ v buňkách svých listů zvláštní zařízení – jakoby mikrodestičky v podobě lupy, které intenzitu dopadajícího světla zvyšují na potřebnou míru, takže jim přistínění vůbec nevadí. Naše podléšky upřednostňují propustnou, avšak na výživu bohatou půdu s přísadou vápence – nevadí jim však ani přiměřeně kyselá půda, zatím co některé druhy podléšek na americkém a asijském kontinentu tuto kyselost naopak vítají, nebo dokonce potřebují. Podléška je rostlinou s listy celoročně zelenými, kdy staré postupně odumírají až teprve ke konci ročního cyklu a po odkvětu rostlinám narůstají listy nové. Od semene po kvetoucí rostlinu jde však minimálně o čtyřletý, ale i šestiletý cyklus. To je zcela určitě i příčinou slabého množení podléšek v zahradnických závodech – jednoduše se to nevyplácí. Proto i v zahraničí jsou podléšky mimořádně drahými rostlinami. Tento čtyřletý cyklus navíc zpomaluje časově práci s pokusy při křížení a získávání nových kultivarů. To je i důvod, proč se její zajímavé klony a kultivary seženou jen u specialistů (samozřejmě za částky, které potřebnou dlouhou dobu přiměřeně zhodnotí), nebo u zapálených pěstitelů amatérů či skalničkářů. Další vlastností, pro kterou si našla podléška u leckoho svoji oblibu, je schopnost ke křížení a k vytváření nových nádherných kultivarů. Do nedávné doby byla tato činnost výhradní doménou Japonců. Evropa nyní začíná toto opoždění dohánět. Zkuste odhadnout, jak brzo lze náskok čtyř století u Japonců dohonit v Evropě či USA. O tom si však povíme až v druhé části tohoto pojednání.

     

     Nyní k životnímu cyklu v životě jaterníků - podléšek.

     

    V prvním roce začněme měsícem dubnem, tedy po odkvětu matečné rostliny. Po opylení zrají semena v otevřeném semeníku, který se po dosažení jejich zralosti jednoho dne rozpadne a jednotlivá semena – mají-li to štěstí – zapadnou nebo jsou odnesena mravenci do nějaké vlhké škvíry, kde přečkají v humózním prostředí až do příštího jara, kdy teprve mohou vyklíčit. Jakmile však semeno zůstane v prostředí suchém, snadno uschne a potom již nemá na vyklíčení naději. Někdy k přeschnutí stačí i 14 dní. Proto semena podléšek ve výměnách semen na podzim jsou v podstatě mrtvá.

    Příští jaro se objeví první děložní lístky a nepravé kořeny, které zabezpečí rostlince přísun výživy a opět se dál již nic neděje.

    Třetím rokem narůstají první typické trojlaločné avšak stále ještě jen drobné pravé lístky, rostlinka se naklání k zemi, z boku stvolu vyrůstají pravé kořínky, které se uchytí v zemi a mladou rostlinku ukotví. Teprve v této fázi je možné její eventuální přesazení bez nebezpečí uhynutí.

    Čtvrtým rokem se objevují zjara první květy, když se předtím uprostřed rostliny na podzim vytvořil pevný zašpičatělý květní puk.

    Ovšem ještě další dva roky (někdy jen rok) potřebuje podléška na to, aby se forma jejího květu uspořádala a ustálila do očekávané definitivní podoby.

    Vraťme se však k dospělé rostlině v období konce května a začátku června. Do této doby přijímají podléšky rády vodu, která však musí mít potřebný odtok. V přírodě to zabezpečuje propustná humusová složka půdy, ve které rostlina roste. Dostatek vláhy v tomto období, ale i později na podzim, jí umožňuje potřebný nárůst listů a tím i potřebnou kvalitu květenství v příštím roce. Od června do poloviny září podléška „spí“ a nic zvláštního se neděje. Letní sucha a vedra přečkává většinou úspěšně. Byly zaznamenány případy, kdy rostliny přežily dobře celé léto bez větší zálivky, ovšem v každém případě bez přímého slunečního svitu od června do podzimu. Takovou ochranu zařizuje v přírodě clona z listí korun stromů.

    V zahradě bychom to měli řešit volbou vhodného místa kam sluneční svit nedopadá. Doporučuje se až 7O % zastínění. V září se podléšky probouzejí, začínají kořenit, přijímat vláhu a živiny. Tento proces trvá až do zimy, kdy jim les poskytne milosrdné přikrytí a ochranu proti mrazům ve formě spadaného listí. Pod ním a pod sněhovou pokrývkou si libují až do února, kdy se evidentně probouzejí, zbytňují jejich květní pupeny a rostliny se připravují na jarní zázrak – květenství, kterým se celé jejich jednoleté období ukončí. Ještě zbývá dodat, že podléška je v našem prostředí zcela odolná a mrazuvzdorná rostlina . Přesto má na nás několik požadavků o kterých si povíme v III. díle tohoto pojednání.

     Čeleď Ranunculaceae, do níž patří rod Hepatica, zahrnuje rostliny, které se vyvíjely do dnešní podoby v průběhu mnoha věků, přičemž byl tento vývoj ovlivňován po dlouhá období řadou okolností - celkovým prostředím, rozdílnou teplotou a srážkami v oblasti výskytu, geologickým složením půdy , sousedstvím s dalším bylinným porostem apod. Jak jsem již uvedl, rozlišujeme dnes u podléšek řadu druhů , poddruhů (typů) a kultivarů. A byly to právě některé zcela odlišné podmínky jednotlivých světadílů, které významně ovlivnily vývoj druhů do té míry, že jsou zařazovány do samostatných kategorií. V celosvětovém měřítku se podléšky vyskytují pouze na třech kontinentech, a to: v Evropě, na území Severní Ameriky a ve východní Asii. Hodně vám napoví i přiložené mapky a snímky rostlin.

     

    Začněme v Evropě

     

    Na evropském kontinentu se v zásadě vyskytují dva samostatné druhy podléšek. Jsou jimi Hepatica nobilis var. nobilis (Miller, Gausault) a Hepatica transsilvanica. Naše Hepatica nobilis var. nobilis roste po celém kontinentu (někde dokonce i ve velikém množství) s výjimkou Anglie a Irska, Portugalska, západní části Francie, Belgie 

    a Holandska – tedy zemí které se dotýkají Atlantického oceánu. Právě tak i s výjimkou Řecka. Sicílie, Korsiky a Turecka, tedy opět oblastmi, sousedícími s mořem, v tomto případě Středozemním. Hepatica nobilis var. nobilis tedy roste na zbývajícím obrovském území Evropy až na oblast Pyrenejí, kde se vyskytuje poddruh či typ označovaný jako ´pyrenaica´. Vyznačuje se drobnějším růstem listu i květu a jemnými pastelovými barvami s převahou barvy bílé a růžové (angl. blossom, tedy jako květ ovocného stromu). U tohoto typu jsou velmi ceněny listy, které se vyznačují krásně mramorovanou kresbu.

    Dalším menším regionem je oblast jižního Švédska. Vedle většinové populace Hepatica nobilis var. nobilis se zde vyskytuje poddruh či typ ´glabrata´, považovaný za zvláštnost, neboť má nápadně světlý list, který je na spodní straně včetně květních lodyh zcela holý, tedy bez chloupků, což u žádných jiných druhů podléšek nenajdeme. Tento typ kvete v naprosté většině bíle.

    Zbytek Evropy (s výjimkou rumunského Sedmihradska), tj. asi 95 %, pokrývá populace Hepatica nobilis var. nobilis, v níž se ještě ukrývá malá specifická skupinka - odchylka od základního druhu, lidově nazývaná "Eisachstaler Hepatica", situovaná do rakouských Alp. Od základního druhu se odlišuje pouze značně robustním vzrůstem s květy na vysokých stvolech, takže jsou tyto podléšky využívány místním obyvatelstvem k řezu do váziček.

    Na tak rozsáhlém území jaké představuje Evropa jsou pochopitelně i různorodé oblasti z pohledu geologického či odlišnosti vodního režimu. Zcela jistě jsou tu i značné teplotní režimy např. mezi oblastmi jižní Francie a Švédskem. S tím vším se však podléšky dokázaly vyrovnat a přizpůsobily se daným místním podmínkám. Jejich obecné požadavky jsem již uváděl na počátku tohoto článku.

    Nyní bych ještě dodal, že vedle všeobecného rozšíření na našem území, existují některé oblasti, kde roste jaterník-podléška v obrovském množství. Osobně znám tři taková souvislá území. Na severu Čech je to oblast Českého středohoří, táhnoucí se od západu k východu cca 60-70 km severně od Prahy, přičemž je toto pohoří (mimochodem sopečného původu) přetnuto hlubokým malebným údolím Labe severně od Lovosic (Brána Čech). Svahy kopců pokrývají převážně listnaté lesy a zde najdeme skutečný „Podléškový ráj“. Jedeme-li zjara po silnici Lovosice-Teplice, pak téměř na úpatí Milešovky , nebo ve východní polovině Českého středohoří v oblasti Dlouhého Vrchu a vrchu Varhoště uvidíme tisíce a tisíce těchto roztomilých poslů jara. Převažuje jasná nebo tmavá modrá barva, jsou tu však i kolonie s barvou růžovou či nafialovělou, najdou se i květy bílé.

    Na rozdíl od této oblasti jsou podléšky v lesích na Berounsku či Karlštejnsku zbarveny světleji. Navštívíte-li v dubnu hrad Karlštejn, vydejte se po silnici okolo něj do kopce směrem na sever a budete mít v okolních lesích problém kam šlápnout.

    Třetí oblastí s nadměrným výskytem podléšek je rozsáhlá oblast Blanenska na Moravě. Stačí se zde jen řídit poučkou: vyhledat mírnější osluněné svahy s listnatými stromy, tedy zalesněním, kde zjara není listí na stromech. Jistě u nás existují ještě i další oblasti s hojným výskytem podléšek, ale tyto uvedené se mi zdají co do počtu populace podléšek nejbohatší.

     Zbývá nám ještě ještě jedno evropské území, tam však roste zcela odlišný druh Hepatica transsilvanica (Fuss). Rozsáhlá lokalita se nachází v samém srdci Rumunska, doslova v centru Sedmihradska, jež je opředeno pověstmi o známém hraběti Drakulovi. Zde roste jako endemit silná populace tolik opěvované transsilvánské podléšky, odděleně od populace Hepatica nobilis. Proslýchá se, že mezi těmito dvěma druhy existuje lokalita s přirozenými kříženci, dosud to však nebylo průkazně doloženo. Nepříjemnou okolností pro milovníky a sběratele podléšek je skutečnost, že Hepatica transsilvanica vegetuje na zdejších strmých a tudíž i značně nepřístupných svazích a protože kvete velmi brzo, téměř ještě pod sněhem, je v době květu jen obtížně dostupná. V růstu je mnohem robustnější rostlinou než naše Hepatica nobilis, má i mnohem větší květy – často dosahují v průměru až 5 cm. Její kořenový systém se postupně přetváří na rhizomy uložené několik centimetrů pod povrchem půdy (z něhož po jednotlivých článcích pučí další výhonky rostlin), čímž je dobře chráněn jak proti mrazům, tak i proti letnímu suchu.

     Druh kvete velmi záhy, některé kultivary již v lednu, ovšem spíše v alpinkovém skleníčku než pod vrstvou sněhu. Venku jen při počasí bez sněhu. Kvete v barvě bílé i růžové, ponejvíce však v barvě jasně modré. List má také zcela ojedinělý: je více okrouhlý a každý lalok má ještě další samostatné vykrojení. Pyl poskytuje Hepatica transsilvanica dosti neochotně a je proto velmi ceněn. Právě jemu vděčíme v použití při křížení za vznik nových, opravdu zajímavých kultivarů. Starší trsy rostlin se dobře rozdělují - u tohoto druhu se to doporučuje provádět v protikladu k naší podléšce až na podzim, nejlépe počátkem září. Další cennou vlastností tohoto druhu je velikost jeho květů, takže v době květu je rozhodně nepřehlédnete - v přírodě i v zahradě.

     

     

     

     Podléšky v Severní Americe

     

      V oblasti Severní Ameriky jsou rozšířeny pouze dva druhy: Hepatica acutiloba (P.C.) a Hepatica americana. Jejich rozšíření ukazuje mapka, kde jsou zachycena rozsáhlá území výskytu, včetně oblastí, kde rostou pohromadě. U nás jsou mezi pěstiteli a v zahradách málo rozšířené, protože do Evropy se rostliny málo exportují a ze semen se evropským zahradníkům tyto dvě americké podléšky nevyplácí pěstovat. Nejsou až tak atraktivní, jako například asijské druhy.Proto se oba druhy u nás vyskytují ojediněle, spíše ve sbírkách.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Nutno podotknout, že se „podléškáři“ jednoznačně shodují v tom, že evropské podléšky mají větší a krásnější květy než americké. Je to i můj názor.

     

    Hepatica acutiloba (synonyma: Hepatica acuta, Anemone acutiloba, Hepatica nobilis var. acuta) má trojlaločné listy hluboce vystřižené, květy na vysokých ochmýřených stoncích seskupených povětšinou ve shlucích a směřujících kolmo vzhůru do výšky asi 22 cm. Vyskytuje se ve třech základních barvách: v modré, růžové až červené ale především v bílé, která je nejhojnější. Tento druh lze nacházet ponejvíce v pohořích s listnatými stromy, v oblastech s bohatší vápenatou strukturou zeminy.

     

     

     

     

     

    Hepatica americana (synonymum: H. triloba) má naproti tomu laloky listů zaoblené, menší velikosti, přičemž u většiny z nich mají listy výraznou mramorovanou kresbu, takže je tato rostlina ozdobná i po odkvětu. Na rozdíl od H. acutiloby roste jak v listnatých, tak i v jehličnatých porostech, přičemž jednoznačně vyžaduje kyselou půdu, a to natolik, že půda s větším obsahem vápníku způsobuje skomírání až zánik rostliny. Květy jsou v pastelových světlejších odstínech v barvě světle modré, růžové a zvláště krásná je v bílé. Rostlina je spíše nižšího vzrůstu, okolo 10 cm.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Nejvíce druhů roste ve východní Asii

     

    110304 Mapa Japonska ze strany 8.jpg 110304 Mapa Japonska ze strany 8.jpg  Výskyt podléšek v Asii je situován do oblasti severovýchodní části Číny, Koreje, ale především do všech oblastí ostrovů Japonska. Jde o druhy: Hepatica japonica forma japonica, H. japonica f. variegata, H. japonica f. magna a Hepatica pubescens. I zde osidlují podléšky s oblibou výše položená místa, zejména osluněné horské svahy zalesněných ploch , porostlých bukem, javorem či zelkovou, ale také jehličnany, tj. borovicemi, cryptomeriemi a cypřiši. Podléšky tu rostou na půdě rozličného charakteru, ale vždy s vyšším obsahem humusu, která současně obsahuje pozůstatky rozložené lávy, granitových hornin a hornin s přídavkem vápna - některé druhy jsou však téměř vápnostřežné. Obdobně jako v ostatních světadílech i tady preferuje podléška chladnější oblasti, čemuž odpovídá i její japonský název „Yukiwariso“ (mimochodem anglicky „The Breaking Snow Plant“), tedy rostlinka, která proráží sněhem. Nikde na světě není podléškám věnována v zahradnictvích taková pozornost jako v Japonsku. Tvůrčí kultivační práce s podléškami se sice datuje v Japonsku od r.1603. Ovšem neobvyklých rozměrů v oblasti výzkumu, ale i prodeje, tato činnost nabyla zejména ve druhé polovině 20. století. Dnes v Japonsku existuje více než 550 pojmenovaných kultivarů a je neuvěřitelnou skutečností, že většina z nich byla nalezena v přírodě (i když potom dále kultivována s velikou erudicí a zručností).

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     Další kultivace byla umožněna především díky květenství Hepatica japonica forma magna (na obrázku vlevo), které je uspořádáno do velkého počtu blizen a tyčinek s pylovými váčky, jejichž přeměnou na okvětní lístky souběhem řady okolností vznikají již v přírodě nové formy květů neuvěřitelných tvarů a barev. Japonci pořádají každoročně řadu výstav s možností nákupu, odkud si návštěvníci odnášejí podléšky v neglazovaných květináčích o průměru 7 – 12 cm, v nichž potom doma, podobně jako v případě bonsají, o ně denně pečují. Upřednostňují hrnkovou kulturu s celoroční péčí. Často mají doma pouze jen několik rostlin, protože jsou drahé.

     Dá se říci, že se dnes v Japonsku vytvořil téměř kult pěstování podléšek. Japonci je nejen skutečně milují, ale i uctívají. Hlavním centrem pěstování je oblast Niigata, která udává jak v oblasti vývoje, tak i prodeje, směr. Tomu odpovídá i množství nádherně vypravených katalogů a odborných knih. Není divu, vždyť řada kultivarů je tu nabízena za ceny o 4 až 5 místných číslech v US. dolarech !!! Ale dost o této skutečnosti, která nám zní jako pohádkový příběh.

     

    Mohu čtenáře ujistit, že bude lépe zůstaneme-li při zemi u podléšek našich, neboť pěstování japonských druhů u nás přináší s sebou obrovská rizika, především pocity zklamání a nemilé finanční dopady. Já sám jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když mi „odešly do věčných lovišť“ 4 rostliny a nebyl jsem schopen tomu zabránit, ačkoliv se zabývám podléškami mnoho let. Chybí nám totiž ono japonské klima (jemná vlhkost přímořských oblastí), v kterém tyto druhy po dlouhá staletí vznikaly a jen obtížně se dají nahradit skleníkovou kulturou. I potom je to ještě vždy otázka stálého strachu o takového „miláčka“. Tyto zkušenosti mají i další pěstitelé v zahraničí, s kterými jsem ve styku. Ale abych nebyl tak jednostranně pesimistický, existují i některé druhy a formy japonských podléšek se kterými můžeme uspět, jsou dostatečně barevné a i cenově dostupné. Využívají se převážně ke křížení, ale o tom až v II. části tohoto článku.. Pro úplnost uvádím ještě další asijské oblasti, kde se vyskytují zajímavé a dosud ne příliš rozšířené a pěstitelsky málo ověřené druhy podléšek. Jsou to oblasti v Číně, na Korejském poloostrově, v Mandžusku i v oblastech nejvýchodnější části Ruska.

    Velmi rozšířeným druhem je asijská podléška Hepatica asiatica, která je obvykle bílá, ale také existuje pěkná růžová forma.

    Z následujících asijských druhů jsou některé již v kultuře běžněji, jiné jen velmi sporadicky:

    Hepatica insularis s bělavými velkými květy a dosti dekorativními listy se pěstuje zatím spíše ve sbírkách.

    Hepatica maxima má květ podobný malé Lewisii tweedyi a hezké, velice lesklé listy s brvitým lemem. Je již i dosti běžná.         

    Hepatica falconeri, s nenápadnými malými bělavými květy a zajímavě prostříhanými laloky listů není zatím obvyklá.                                                                           

    Hepatica henryi, je již v kultuře a oblíbená pro plnokvěté růžové květy i tmavozelené dekorativní listy, z rubu tmavě rudými.                                     

    Hepatica yamatutai, je poslední známou asijskou podléškou, kterou vám chci představit. Tato kráska, kvetoucí sametově bílými květy, je již u specializovaných zahradníků v Evropě k dostání za „pouhých“ 15 Euro.

    S použitím zahraničních materiálů a s doplněním vlastních zkušeností připravil Ladislav Materna.                        Autor vám rád odpoví na dotazy, případně si rád vymění zkušenosti, ale jen přes e-mail: ilamat@seznam.cz.    Většina snímků je ze zahraničního odborného tisku a katalogů pěstitelů, dále z archivu autora či z archivu www.skalnicky.cz.

     

    V II. díle povídání představujeme slovem i obrazem nejrůznější kultivary, jejich květy a seznámíte se i s formami křížení. Stačí kliknout zde, na 2.díl povídání o podléškách. V závěrečném III. díle se dozvíte o způsobech pěstování podléšek, o péči a jejich ochraně a nakonec o jejich množení výsevem či dělením a dalších zajímavostech okolo jaterníků - podléšek. Je zde také základní informace pro pěstování japonských druhů Hepatica japonica. Stačí kliknout zde, na 3.díl povídání o podléškách.

    Znovu připomínáme, že poklepáním kurzorem myši na modře zvýrazněné podtržené výrazy se vám zobrazí příslušný odkaz, obrázky nebo fotografie.

     

    Formy a kultivary podléšek se zaměřením na jejich květy

     

     2.část povídání o rodu Hepatica

     

     

     V tomto pokračování "Povídání o podléškách" se budu snažit být konkrétnější. Měl by to být jakýsi obraz o rozsahu či počtu pěstovaných druhů, kultivarů a typů s několika přiloženými fotografiemi, aby ten, kdo by s pěstováním podléšek chtěl začít, věděl do čeho jde. V 1.díle "povídání" jsem psal již o zvláštní schopnosti vývoje některých druhů, ale i o vysoké schopnosti ke křížení, kde nám zejména Japonci mohou posloužit příkladem.

    Budeme si povídat -                                        

    - o podléškách s květem jednoduchým;   

    - o podléškách lnokvětých

    - o podléškách s poloplnými květy

    - o křížení a vzniku nových kultivarů

     

     

    Opět zdůrazňuji, že témata nebudou zpracována vyčerpávajícím způsobem, spíše přehledně, informativně. Domnívám se, že to bude zájemcům pro začátek stačit.

     

     

     

     Podléšky s jednoduchým květem

     

     

       Pro zvětšení klikněte na foto.

     

       Click to enlarge photo. 

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Budeme se zde zabývat květy druhu evropské provenience, Hepatica nobilis var. nobilis (na snímku vlevo - z přírodní lokality). S touto rostlinou máme možnost se u nás setkat bezprostředně na mnoha místech v přírodě. Trochu si to utřídíme, a to podle barev a tvaru, protože to je většinou okolnost, kvůli níž se květiny pěstují. V přírodě rozlišujeme tři základní barvy podléšek – modrou, růžovou a bílou, ale také lila – nafialovělou. Ta se vyskytuje na příhodné lokalitě (například pod horou Milešovkou) v důsledku zkřížení rostlin modré a růžové barvy.

     

     Další skupina jednoduše kvetoucích podléšek, kterým se věnujeme, je velice krásný druh Hepatica transsilvanica za nímž je nutno cestovat do rumunských Karpat, chcete-li rostlinu vidět v přírodě, případně hledat tam odchylky. To je však náročné, neboť hlavní překážkou je skutečnost, že tyto podléšky kvetou velmi časně - nejméně o měsíc dříve než Hepatica nobilis. V horách Transsilvánie je všude sníh a ony kvetou téměř pod sněhem, ponejvíce na osluněných místech, kde jsou brzy roztáté lysiny. V té době tam skutečně nikdo snadno nemůže a po odkvětu už nikdo nezjistí, jak ty rostliny kvetly. Navíc rostou obvykle na strm ých zalesněných svazích, kde chůze po sněhu není nic příjemného.

     Hledači odchylek to tedy nemají lehké. Pro zajímavost - Hepatica transsilvanica dala základ pro mnoho kultivarů a kříženců. O tom však dále.

     

     Již v přírodním prostředí záhy poznáme, že květy podléšek značně varírují, a to co do odstínu dané barvy - od světlé po temnou - včetně barvy tyčinek, ale také co do počtu korunních lístků (6 až 12) a co do jejich tvaru, tj. od kratších zaokrouhlených až po delší nebo užší a paprskovitě rozprostřených. Také velikost květů našich podléšek varíruje od 2,5 cm do cca 4 cm v jejich průměru, přičemž barva u poupat je podstatně tmavší a velikost čerstvě rozkvetlého květu menší, než do jaké může ještě během asi 14 dnů dorůst.

     Je dobře to vědět, abychom s těmito údaji kalkulovali, například při vytváření pestrého hnízda podléšek v zahrádce. Samozřejmě, že i barevně odlišné trsy, situované solitérně někde pod keř, jsou svým způsobem zářivým jarním klenotem. S tím vším počítají i profesionální pěstitelé a snaží se tyto barevné individuality izolovat a popřípadě u nich ještě vylepšit velikost a tvar květů. Prodávají je potom jako „Výběr“ podstatně dráže, přičemž je množí převážně generativně. Zvlášť pěkné výpěstky s ustálenými vlastnostmi potom dostávají jména, pod kterými jsou uváděny v katalozích a umožňují sběratelům konkrétní objednávku. Dnes jich existuje opravdu již hodně, uvádím proto pro orientaci jen několik takových pojmenovaných rostlin, a to v českém překladu. Jde o zahraniční výpěstky, kde jsou také omezeně k získání. U nás profesionálně množeny nejsou, neboť jak jsem uvedl dříve, množení kultivarů podléšek je značně ztrátové pro naše zahradníky a tím i nezajímavé. Bohužel.

     

    Kultivary od Hepatica nobilis, množené v zahraničí:

     

     ´Prickel´ - (označovaný též jako ´Freckles´) bílý květ s modrými stříkanými skvrnami; ´Modrý zázrak´ – kvete velkým, tmavě modrým květem; ´Alabaster´ – květ bílý narůžovělý; ´Mořské oko´ – sytě modrá barva květu s dlouhými bílými pestíky; ´Lichtensteinská bílá´ - šest kulatých bílých okvětních plátků a malým nažloutlým středem; ´Oelandská noc´ – barva temně modrá, ze Švédska; ´Oelandské nebe´ – velmi světle modrá barva; ´Bibo´ – nejtemnější modř vůbec, květy na nízkém stonku – původ Švédsko; ´Giselle´ – velké bílé květy v neobvyklém množství; ´Cremar´ – celá serie rostlin růžové barvy s listy krepovanými a s mramorovou kresbou; ´Odette´ – růžové, velké, miskovitě utvářené květy na dlouhých stoncích, výpěstek A.Händela.

     

     

     ´Blaues Wunder´ (na snímku vlevo detail květu) se vyznačuje výrazně sytě modrou barvou. Autorem výpěstku je Jürgen Peters z Německa, který si tuto pěknou barvu považuje.

    Existuje ještě další řada kultivarových rostlin, většinou však bez názvu, případně ještě nezavedených do prodeje.

     

     

     

     

     

     

    Některé z mnoha kultivarů od Hepatica transsilvanica, množené v zahraničí:

     

     ´Labutí jezero´(´Schwanen See´) - překrásná jemná růžová barva petalů s červenými pestíky (vlevo);

     ´Karpatská koruna´ – velký, levandulově modrý květ o průměru až 5 cm (M.Ahlburg), kvete relativně později s až 18 petaly v 1 květu;

     ´Rosea´ (Lilacina) – uváděn pod obojím názvem, velký květ v starorůžovém odstínu;

    ´Loddon Blue´ – světle modrý anglický kultivar; ´Eisvogel´(Ledňáček) – květ sněhobílý, petaly na spodní straně namodralé;

    ´Supernova´ – nejtemnější fialová barva od Hep. transsilvanica, hvězdicovitý tvar květu.

     

     

    Hepatica transsilvanica´Pure White´ - mimořádně cenná čistě bílá podléška z rumunské Transsilvánie, je klenotem v každé sbírce podléšek.

     

    Tyto zahraniční výpěstky jsou jistě zajímavé a cenné. Domnívám se však, že i v našich přírodních podmínkách lze najít spoustu barevně i tvarově odlišných rostlin, s kterými je možno potom vytvořit bez velkých nákladů a bez mimořádné péče velmi působivé prvky či skupiny, které každoročně oživí naši jarní zahradu.

     

     

    Podléšky plnokvěté

     

     

     

        Klikněte na fotogarfii a zvětšete ji.

     

        Click to enlarge photo. 

     

     

     

     

    Téměř nedostupným snem každého „podléškáře“ bylo před 15 až 20 lety vlastnit plnokvětou podléšku, která má vedle své krásy ještě tu výhodu, že kvete téměř měsíc, zatím co květenství podléšky s květem jednoduchým je ukončeno opylením, okvětní lístky opadají a rostlina se připravuje na násadu a uzrání nažek. Dnes je tento sen již splnitelný. Jen je třeba si připravit plnější peněženku.

     

    U květu plnokvěté formy došlo totiž k přeměně plodolistů a tyčinek na okvětní lístky! Přeměna je variabilní, vzniknuvší lístky mohou být větší, menší, širší i užší, bývají povětšinou stlačeny od první vnější řady velkých petalů směrem ke středu květu, přičemž se postupně ke středu zmenšují. Je možná i změna jejich nasměrování či pravidelnost jejich zastoupení v kruhu, což jsou potom faktory, které jsou ukazatelem hodnoty takového květu. Za jakých podmínek k tomuto zcela ojedinělému jevu v přírodě dochází, není dosud spolehlivě zjištěno. Existují pouze domněnky, jaké okolnosti mohou takovouto změnu korunních lístků vyvolat. Uvádí se jako možnost ekologicky narušené prostředí růstu, chemické vlivy v půdě ale i ve vzduchu, zvýšená radioaktivita, spekuluje se, zda je to působení jednoho činitele, či několika najednou apod. Jisté je, že bude ještě dlouho trvat, než tyto podněty a příčiny budou osvětleny. Pro nás zůstává navíc i jistota, že tyto rostliny nelze množit semenem, to se nemůže vytvářet, ale výhradně dělením mateční rostliny, což způsobuje jejich nedostatek, vzácnost a pochopitelně navyšuje i jejich hodnotu.

    V zájmu pravdy je třeba říci, že v našem českém prostředí bylo nalezeno asi 10 takových rostlin, což vzhledem k malé rozloze našeho státu je relativně hodně. V Německu to je asi 5 – 6, ve Švédsku 2 – 3, v Anglii 2, v USA 1 rostlina, když teprve cca před 2 roky přibyl v USA nález ještě dvou dalších plnokvětých rostlin. V tomto směru tedy Česká republika vede, ale asi i tím, že naši lidé více vnímají neobvyklosti v přírodě.

    Ačkoliv se historicky připomínají plnokvěté podléšky již v r. 1440 (viz úvod 1.části tohoto povídání), nebyla dosud o problematice vzniku takovýchto druhů napsána žádná seriozní ucelená práce, pouze dílčí články a úvahy několika šlechtitelů. V Evropě např. pana Severina Schlytera (Švédsko) a paní Marlen Ahlburgové (Německo). Zůstaňme tedy u skutečnosti, že se dnes jejich počet hodně rozrostl a není problém si takovou podléšku obstarat. Vyžaduje stejnou péči jako její jednoduše kvetoucí sestra, je jen o hodně dražší. Už proto, že množení je prováděno výhradně dělením, když její přírůstek je asi jeden pupen za rok, někdy i méně. Buněčné množení se dosud nedaří, což vyplývá z příslušnosti podléšek k čeledi Ranunculaceae, při čemž byly všechny dosavadní známé pokusy zmařeny napadením nových rostlinek virem.

    Plnokvětá modrá podléška české provenience má význačné postavení mezi stejnými na území Evropy. O jejím prvním výskytu však mnoho nevíme. Ve svém pátrání jsem dospěl zpětně zatím do období I. světové války. Po získání dalších hodnověrných informací bych tyto rád shrnul v samostatném pojednání. Už proto, že ač je v Anglii nebo v Německu zařazována mezi naprosto špičkové, jsou zde jisté pokusy o zatajování místa jejího původu, či o přivlastňování. V katalogu z r. 1996 největší německé firmy, která nabízí podléšky, Jürgena Peterse z Uetersenu poblíž Hamburku, je uvedeno 5 rostlin pod českými jmény, označujícími buď nálezce nebo místo objevu. O rok později již o nich v katalogu zmínka není, což mi pan Peters odůvodnil slovy: „ Jde o jednu a tutéž rostlinu“. Svědčí to o tom, že se tento typ nachází u nás v kultuře (byť jen u specialistů-amatérů) po celém území státu. V pozdějších letech se již podobná nabídka v katalozích zmíněné firmy neobjevila, i když jsem firmě za posledních 6 let expedoval tyto rostliny v počtu dosahujícím trojmístné číslo. Je to záhada, neboť o superkvalitě naší „plnokvěté modré“ nemůže být pochyb. Dokladuje nám to nabídkový katalog druhé největší zahradnické firmy v Německu, pana Andrease Haendela v Neu Falkenrehde poblíž Berlína, jemuž jsem před osmi lety přenechal skupinu těchto rostlin.

    Prodává je pod jménem Hepatica nobilis ´Ladislav´, i když já je označuji důsledně takto Hepatica nobilis plena blue - Czech type. V katalogu pro rok 2006 Andreas Haendel doslova píše: ´Ladislav´ je Hepatica od a podle Ladislava Materny z ČR. U všech mých návštěvníků je mezi plnokvětými modrými podléškami doslova miláčkem – vytváří bohatou květenu zářivě středně modré barvy, květy jsou větší na krátkých, vzhůru směřujících lodyhách, později obrůstá pěknými, svěže zelenými listy.

     

    Podobnou rostlinu, také původem z ČR, nabízela v r. 2005 ve svém katalogu ještě anglická firma Paul Christian, Wrexham, pod označením ´Brun´ (zřejmě zkomolenina z německého Brünn – Brno). Do Anglie se dostala od nás přes ing. Holzbechera a Andrease Haendela - tam byla buněčně namnožena. V tomto roce však již byla z katalogu ztažena (vsadil bych na následky virového onemocnění – viz poznámka o čeledi Ranunculaceae). Další anglická firma, která ode mne tuto rostlinu získala, Ashwood Nurseries LTD ji má teprve v procesu množení a nelze předpokládat její brzké uvedení na trh.

     

    Z Anglie můžeme uvést jeden neobyčejný kultivar. Reverend R.J.Blakeway-Philipps nalezl okolo roku 1980 v zahradě poblíž Cambridge podléšku, kterou pojmenoval po místě kde žil, Hepatica nobilis ´Little Abington´.Je drobného vzrůstu, kvete neobyčejně bohatě modrofialovým květem a při svém prvním vystavování obdržela významné ocenění R.H.S. Pomalu však přirůstá a je proto vysoce ceněna. Samotný nálezce, téměř devadesátiletý, vlastní již pouhé 3 rostliny, navíc ve špatné kondici v důsledku nevyhovujících pěstebních podmínek. Naštěstí je rostlina již namnožena a v potřebné péči specialistů, takže jí zánik nehrozí.

     

    Z USA byla donedávna známa jen jedna plnokvětá rostlina – Hepatica acutiloba ´Louise Koehler´, jejíž nádherný květ připomíná ve tvaru kalicha rozvinutý květ leknínu barvy světle růžové až bílé. V Evropě je velmi vzácná. V roce 2004 se k nám na kontinent dostala z USA i první plnokvětá modrá a také zářivě růžově červená podléška – zatím bez názvu a bez bližších údajů o původu.

     

    Ze Švédska se na kontinent rozšířila modrá plnokvětá forma označovaná jako Hepatica nobilis plena blue - švédský typ. Jde o odolnou rostlinu robustnějšího vzrůstu s větším květem, je v nabídce firmy J.Peters, Ueterson, Německo. Tato firma, která má na německém trhu vedoucí postavení, nabízí v současnosti ještě plnokvěté modré rostliny Hepatica nobilis ´P. Peters´ (na snímku vlevo) a Hepatica nobilis ´Müssel´, která má světle modrou barvu a firma ji cení z modrých typů nejvýše. Pěstuje ještě několik dalších druhů modrých plnokvětých rostlin, ty však v katalogu neuvádí.

     

     

     

     

     

     

    Velmi krásný je jeden zdařilý výpěstek Hepatica nobilis ´Goldbeck´s plena´ , který se začal objevovat v poslední nabídce pěstitelů a je již i ve sbírkách na území České republiky. Zatím však nepříliš rozmnožený a tak vzácný. Záleží na pěstitelích, jak rychle se objeví ve větším počtu. Bohužel za jeden rok to nebude.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Dále má firma J.Peters, Ueterson, SRN v nabídce oblíbenou a nejrozšířenější plnokvětou podléšku vůbec, Hepatica nobilis rubra plena - cenově ze všech nejpřístupnější (viz foto vlevo). Není tedy divu, že má co dělat s množením této krásky. Tato podléška při rozkvětu poupěte doslova září, téměř jako rubín (rubra), ale záhy, tak po týdnu až deseti dnech podstatně zesvětlá a má pak typickou růžovou barvu. Ta vydrží tak asi 14 dní až 3 týdny. (K tomu malá poznámka autora: V roce 2006 jsem dostal od Christophera Rubyho jeden kultivar této "rubry", který mu přebyl z daru od jedné švédské botanické zahrady. Měl by být údajně trochu odlišný v květu. A taky že ano. Rostlina mi rozkvetla a téměř do ukončení květenství byla překrásně tmavorůžová, radost pohledět. Dal jsem ji do země a jsem napnut jako tětiva, jak bude vypadat z jara 2007. To jen takový jeden příběh sběratele.)

     

     

     

     

     

    Růžové rostliny jsou velmi krásné a ve svých tvarech neobvyklé. Uvádím alespoň jeden krásný výpěstek Hepatica nobilis ´Rote Glut´ (Rudá záře) – nálezce a pěstitel Timo Peters, z Německa našel v trsu rostliny Hepatica nobilis ´Rubra Plena´ jeden stvol s odlišným květem. Puk stvolu oddělil a postupně došlechtil do současné podoby, kterou nazval ´Rote Glut´ (detail květu na snímku vlevo). Šlo v podstatě o zajímavou mutaci.

     

     

     

     

     

     

     

     

    Zahradnictví Andrease Haendela ve Falkenrehde (SRN) vydává každoročně katalog, který nám umožňuje jistý přehled o plnokvětých podléškách v jeho kultuře. Rozlišuje v něm rostliny v procesu množení a rostliny k prodeji. Můžeme si u něj zakoupit několik druhů plnokvětých rostlin: např. Hepatica nobilis ´Walter Otto´ (světlejší modř - viz foto vpravo), dánskou ´Kirvinberg´, českou ´Ladislav´, estonskou ´Estonie´... Prý brzo bude v prodeji dalších 3 – 5 druhů. Z růžových plnokvětých nabízí toto zahradnictví dva druhy, ´Rubra´a ´Dänemark´, do dvou let přibudou další, jako ´Hamburg´, ´Wetzel´, ´Istrien–Velebit´. Ceny jsou asi o 1/3 nižší než u firmy J.Peters, z předcháejícího odstavce.

     

     

    Severin Schlyter z Lundu (Švédsko) se zabýval křížením druhů přes 30 let – o tom bude zmínka ve čtvrté části tohoto pokračování. Nyní je však třeba vyzdvihnout jeho zásluhu na znovuzavedení do kultury Hepatica nobilis alba plena (na snímku vlevo). O existenci této bílé podléšky v kultuře se ještě před 15 lety pochybovalo, nebyla zde žádná nabídka, žádná zmínka či informace. Tuto rostlinu, velmi životnou, odolnou a bohatě kvetoucí, jsem od p. Schlytera koupil před 8 roky a jen za posledních 5 let jsem z ní získal 7 mladých, zdravých rostlin. Známý anglický odborník M.D. Meyers se totiž ve své práci "A Review of the Genus Hepatica" obává u bílých plnokvětých rostlin virusové choroby. Poupata této rostliny jsou zpočátku nažloutlá, květ zbělá až po svém otevření. Nevýhodou je, že při své vzrůstnosti má rostlina květy na dlouhých lodyhách, které se částečně ohýbají. Tomu lze zabránit, pokud se ponechá rostlina narůst do většího trsu, potom „drží“ a je pravým unikátem a perlou každé sbírky.Perspektivnější než tento typ se mi jeví Hepatica nobilis alba plena nalezená v přírodě ve Slovinsku. Kvete na nižších lodyhách, i poupata jsou čistě bílá – to je zatím vše co o ní mohu říci, sleduji ji teprve 2 roky.

    Uvedl jsem plnokvěté formy podléšek, jejichž názvy, popřípadě údaje o pěstování byly zveřejněny. Zcela jistě existují ještě další jedinci, o kterých se buď neví nebo je jejich existence zatajována vášnivými či bohatými „takésběrateli“, jejichž krédem je vlastnit něco co nemá druhý. To je ovšem nejspolehlivější cesta, jak zprovodit z kultury nějaký vzácný kultivar. Může přijít neočekávaně zákeřná choroba a rostlina končí. Potom je vždy dobré, vlastní-li ji ještě někdo další komu jsem ji přenechal a kdo mi ji pomůže v mé sbírce obnovit. Také je třeba počítat s tím, že nabytí větších znalostí o existenci a pěstování podléšek u dalších sběratelů a milovníků přispěje k rozšíření dosavadního počtu známých plnokvětých forem.

    Našim zájemcům a začátečníkům mohu poradit účinnou metodu. Pořiďte si dva či tři druhy plnokvětých podléšek, ty vám pak v budoucnu poslouží k cílené výměně a získání rostlin dalších. Investice se vyplatí. Ne nadarmo najdeme i v katalozích význačných firem slovo „Tausch“, „Change“ – Výměna.

    Nesmíte ale pospíchat, to u podléšek neplatí – kdo je v pěstování netrpělivý, ten ať se raději zaměří na afrikány.

     

     

     Podléšky s květem poloplným

     

    S touto formou květu se běžný pěstitel setká jen výjimečně, a to tehdy, bude-li se zajímat např. o rostliny Hepatica transsilvanica ´Elison Spence´ (na snímku vlevo) nebo Hepatica transsilvanica ´Konny Grienfield´ s krásným velikým květem namodralé barvy s okrajovou řadou velkých korunních lístků a s nahuštěným středem lístků užších a drobnějších. Někdy bývají nabízeny ve skupině podléšek plnokvětých. Kultivar ´Elison Spence´, původem z Irska, málem doplatil na svoji krásu a oblibu, když byly první mateční rostliny často nešetrně množeny dělením – každý je chtěl mít. Takové časté dělení trsu rostlinu oslabuje a může snadno přivodit její zánik. Naštěstí již dnes toto nebezpečí pominulo, i cena této rostliny jde dolů.

     

     

     

     

     

     

    Také téměř červeně kvetoucí Hepatica nobilis ´Óle´ - nalezená u Verdunu ve Francii Christophem Rubym, je v podstatě obrovský unikát. Vždyť se nejedná o pracně kříženou rostlinu, ale náhodný nález přírodního jedince. Zdá se, že to bude skvělá rostlina na další křížení, neboť má bohatě pylu ve svých váčcích. Podle S.Schlyterse (jedničky v oboru podléšek) jde o mimořádně perspektivní rostlinu. Snímek vpravo zdaleka nevystihuje její sytost a nádheru stavby květu. Snad časem získáme kvalitní fotografii a ne reprodukci.

     

     

     

     

     

     

    Je však i jiná poloplná forma květů, která láká pěstitele jako včely med. Jsou to rostliny s takovým květem, kdy u části tyčinek k přeměně na okvětní lístky nedošlo a několik se jich ještě v neúplně přeměněném květu nachází. Po nálezu je potom přáním pěstitelů (šlechtitelů), aby pylové lačky obsahovaly pylová zrnka schopná opylování. Pomoci nich by totiž bylo možno opylovat vybrané rostliny a očekávat, že u některých z nich dojde k vytvoření nové plnokvěté nebo poloplné formy květu, včetně barevné změny. To podle použité rostliny-matky. Zmíněný vývoj je teoreticky možný a pracuje na něm již několik fundovaných odborníků, kteří mají pro takovou práci potřebné znalosti a vhodné materiální podmínky. Většinou se již křížením rodu Hepatica zabývají desítky let. Protože se mohou konkrétní výsledky objevit až v třetí generaci a od opylení až po zakvetení nové rostliny uplynou 4 roky, nedivme se, že jeden pokus (s rozsáhlými pracemi a evidencí) může trvat 12 i více let – to ani nemrkneme.

      

    Poloplných rostlin, navíc s fertilním pylem (i toto ověření nějakou dobu trvá), bylo nalezeno dosud málo, ne každá je i potom vhodná k šlechtitelské činnosti nebo k normálnímu pěstování s obchodním záměrem. Vím v Evropě o počtu do 10 rostlin (Švédsko, SRN, ČR, Francie), a to v barvách modré, růžové a smíšené. Proto jsem byl nesmírně šťastný, když jsem takovou rostlinu v r. 2002 objevil. Zatím se vyvíjí slibně a je o ní mezi odborníky velký zájem. Byla již namnožena, takže 6 rostlin by mělo garantovat její přežití v kultuře. Rád jsem několik rostlinek po dělení trsu přenechal zkušenějším a hlavně mladším, jsem si vědom toho, že její případný vývoj je běh na dlouhou trať. Pěkně formovaná, barevně vyvedená a pylem obdařená poloplná rostlina je ceněna výše než rostlina plnokvětá, u níž byl proces přeměny již definitivně ukončen. Moji nalezenou rostlinu jsem pojmenoval Hepatica nobilis ´Marion´ (na snímku vlevo nahoře).

     

    Další český sběratel podobnou rostlinu nazval Hepatica nobilis ´Blue Buquet´.

    S opravdu krásnou rostlinou, Hepatica nobilis ´Schlyter´s semiplena´ (na snímku vpravo) pracoval přední evropský šlechtitel Švéd Severin Schlyter. Je možné, že takových různých rostlin měl více. Bude o něm zmínka v dalším úseku v souvislosti s neobyčejnými výsledky v křížení při vytváření nových forem listů, především zkadeřených a mramorovaných. Bohužel v roce 2006 Severin Schlyter zemřel.

     

     

     

     

    Samostatnou kapitolou by bylo pojednání o využití, respektive postupech při práci šlechtitelů s podléškami s poloplným květem v Japonsku. Nakonec jejich výsledky hovoří samy za sebe. Na studijní cestu se tam (ale i za účelem nákupu) vydalo na sklonku 20. století již několik „hepatikářů“ z Anglie, USA i SRN. Pro nás je to zatím TABU. Nakonec bych chtěl i u poloplné formy podléšek konstatovat, že při téměř absolutním nedostatku písemných zmínek či jiné literatury nepovažuji shora uvedený výčet za konečný.

    Zkuste najít při svých toulkách přírodou podobnou „poloplnou“! To by bylo něco! Máte na to ale v každém roce jen kolem třiceti dnů.

     

    Kultivary podléšek vzešlé z křížení

     

    Mnozí si položí otázku proč křížení, když samotný rod podléšky je už tak dosti proměnlivý co do listu, květu, jeho barvy či odstínů. Odpověď je jednoduchá, je to snaha pěstitelů docílit ještě kvalitnější kultivary ve všech směrech, protože to je jednak možné, ale současně i lákavé překonávat clonu tajemství a obtíží, které s takovou činností souvisí, seberealizovat se tvůrčí činností a pocítit při úspěchu zadostiučinění nad výsledky své dlouholeté práce.

    První křížení podléšek v Evropě bylo zaznamenáno v 19. století, kdy profesor botaniky Heidelbergské university Friedrich Hildebrand prováděl a popsal ve své práci "Über Bastardierungsexperimente zwischen eigenen Hepatica Arten" svoji rozsáhlou činnost s použitím Hepatica nobilis (tehdy ještě pod několika jinými názvy) a s Hepatica transsilvanica. Inspirovaly ho články botanika Simonkaie z r. 1886 o nálezu kříženců uvedených druhů v rumunské přírodě. Utvrdily jej v tom, že křížení i v umělém prostředí je možné. Žel, výsledky a praktické doklady této činnosti se nedochovaly. Jeho činnost inspirovala na konci 20. století několik osobností zabývajících se kulturou podléšek. Paní Marlen Ahlburgová z Německa na jeho počest pojmenovala nádhernou rostlinu ze své "dílny", a to Hepatica x media ´Prof. Friedrich Hildebrand´ (na snímku vlevo). Je neobvyklá bílými petaly, lemovanými s postupným přechodem na rozmytou porcelánovou modř. Ještě v nedávné minulosti se vyskytla i ojedinělá nabídka prodeje této rostliny za sumu o trojmístném číslu v Eurech! U mne se projevuje jako velmi životná a transsilvánská "krev" způsobuje její velmi ranné nakvétání.

     

     

    Stejně tak je tomu i u další rostliny, Hepatica x media ´Ballardii´ (na snímku vpravo), kterou takovýmto křížením vypěstoval okolo roku 1916 v Anglii Ernst Ballard. S touto rostlinou, která prošla podobnými peripetiemi, už je to lepší, lze ji dnes sehnat. Považuje se za největší krásku mezi všemi jednoduše kvetoucími podléškami vůbec. Barva jejich 4 i 5 cm velkých květů je jen obtížně popsatelná. Řekněme levandulová modř (?), lépe to neumím vystihnout. Její pestíky se přirovnávají k očním řasám, rostlina je sterilní a neochotně přirůstá. Několikrát se za dobu od svého vzniku vytratila z kultury a znovu objevila. Byla zde snaha ji napodobnit a dodnes některé zahradnické firmy nabízejí její nepravé varianty. Je to jakoby Mozart v klasice, ale v podléškové sbírce.

     

     

    Další mezník v křížení představuje rostlina Hepatica x media ´Millstream Merlin´ (vlevo). Vypěstoval ji americký pěstitel H. Lincoln Foster (z Falls Village ve státě Connectitut) zkřížením druhů Hepatica transsilvanica a Hepatica nobilis var. americana. Tato nádherná podléška s hluboce vystřiženými listy, má zvláštní, temně purpurově nafialovělou barvu, s kterou poutavě kontrastuje téměř žlutý střed bez pestíků. Je zcela sterilní, což zapříčiňuje její dosud vzácné rozšíření a vysokou cenu. Poprvé ji vystavovala v Anglii paní Kath Dryden a získala za ni v roce 1989 zvláštní ocenění. Podle mé zkušenosti však dobře přirůstá, takže má dobrou perspektivu postupného rozšíření.

     

     

     

     

     

     

    Je třeba se zmínit o dalším výjimečném kříženci, který vznikl použitím dvou druhů – Hepatica nobilis a Hepatica nobilis var. pubescens. Paní Marlen Ahlburgová, význačná pěstitelka a teoretička hepatikové kultury v SRN, přišla s překrásným kultivarem pod jménem Hepatica x media ´Rötgesbütteler Röschen´ (na snímcích vedle). Základní bílá barva přechází od středu květu postupně do růžové barvy, až konce petalů jsou již barevně výrazné. Rostlina upoutá svojí křehkostí. Je také sterilní. Autorka svůj pokus pečlivě popsala v časopisu Gartenbotanische Blätter 23-1998. Podrobný popis křížení, napsaný v němčině, si můžete otevřít a nastudovat z fotokopie 1 a z fotokopie 2). Kdo si článek přečte, má příkladný a podrobný návod k provádění křížení. Další, neméně skvělé rostliny, pocházející z její pěstitelské a šlechtitelské práce, jsou: modrofialová Hepatica x media ´Königin Louise´ s unikátními modrými pestíky (!), dále Hepatica x media ´Maria Sybilla Merian´, s květem odstínu modré barvy a ve tvaru kalicha. Další její krásný výpěstek je Hepatica x media ´Max Leichtlin´, s výraznou listovou kresbou. Její práce je jakousi renezancí procesu křížení podléšek a začíná se jí nová éra v práci šlechtitelů, datující se do přelomu dvacátého století.

    Lze říci, že při křížení především druhů Hepatica nobilis a Hepatica transsilvanica obecně zjišťujeme:

    Tyto dva druhy sice přinášejí v křížení zajímavé jedince, avšak určité odlišnosti v počtu chromozomů použitých rostlin vždy působí jisté potíže. Nejlépe se jako samičí rostlina osvědčil druh Hepatica nobilis, pylová zrnka samčí rostliny Hepatica transsilvanica (kterých tato rostlina produkuje vždy málo) se při opylování chovají dosti nevyzpytatelně – obráceně je to ještě horší. Vzniklí kříženci jsou převážně sterilní. Rostliny si ze zásady podržují formy listů druhu Hepatica transsilvanica, které ale nabývají na každém laloku vždy ještě další jemnější výstřihy, podle čehož na první pohled poznáme křížence a jeho samčí rodičovský původ. Také kořenění respektive vytváření rhizomů je víceméně horizontální ve shodě s podléškou transsilvánskou, čímž se rostlina stává odolnější a snadněji se dělí. Ke křížení se nepoužívá rostlina bílé barvy, ta se v podstatě objevuje ve výsledcích sama.

    S dalším výpěstkem se přihlásila Anglie současnosti. Jde o křížence Hepatica x media ´Harvington Beauty´ modré barvy, mimořádně robustní a naprosto odolnou rostlinu. Dosud však není jednoznačně ujasněno, zda jde o nahodilý nález ze zahrady nebo o cílené křížení.

    Z Německa pak již v tomto roce uvádí do prodeje zahradník a vášnivý pěstitel, vlastník největší sbírky podléšek v SRN, Andreas Haendel, následující křížence od Hepatica x media :

    ´Blaue Stunde´- temně modrý kvalitní květ, bílé pylové tyčinky;

    ´Himmel Zauber´- nebeská modř, tmavé pylové tyčinky;

    ´Karpatenhimmel´- petaly světle modré, půlené bílými čarami.

     

    Ve Švédsku přišel Severin Schlyter také s řadou nových kříženců, některé jsou dosud nepojmenované. Věnoval se až do své smrti v r. 2006 dlouhodobě především vzniku nových forem listů podléšek. Rostliny, převážně vedené pod jménem jako ´Cremar´ + čísla 400, 430, 450 a 500, kvetou téměř červeně, mají listy v podobě zvlněného krepového papíru, k tomu navíc s bohatou mramorovanou kresbou. Jsou již k sehnání pro toho, kdo chce mít ve své sbírce něco unikátního. Ovšem v cenách od 20 Euro.

    V Anglii je aktivní skupina pěstitelů kolem Johna Masaye z Ashwood Nursery. Realizují nová křížení, především s použitím asijských druhů hepatik. Uvažují i o zavedení těchto kříženců do kultury pod označením Hepatica x schlyteri k uctění památky zesnulého švédského pěstitele Severina Schlytera, který s použitím těchto druhů započal.

     

     Další úspěšné pokusy v křížení jsou hlášeny z Německa z dílny botanika - teoretika Georga Adama a ředitele botanické zahrady v Hofu Christopha Rubyho. Použili ke křížení druhy Hepatica nobilis a japonské druhy Hepatica maxima a Hepatica henrii.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Na závěr povídání o květech podléšek se podívejte, jak proměnlivé mohou jejich květy být, jak rozdílné mají velikosti, a to i v rámci jednoho druhu. I tak mohou vzniknout kultivary, když v rámci běžného základního druhu, se například objeví jedinec se zvlášť velkým květem nebo se zvlášť zmnoženými plátky. Jestliže si tuto vlastnost ponechá i v dalších letech a při dalším množení, je nový kultivar na světě.

    Je k tomu třeba ovšem dostatek soudnosti, aby kdejaká malá odchylka nebyla hned pojmenována kultivarovým jménem. Vždyť jak již bylo řečeno, podléšky jsou v přírodě samy od sebe dosti proměnlivé.

     

    Úroveň poznání nabývá mezi současnými pěstiteli prudké zrychlení a počet šlechtitelů zabývajícími se problematikou křížení rychle narůstá. Lze předpokládat, že už nyní bude počet nových zdařilých kříženců daleko vyšší, než jenom ty, s jejichž jmény se můžeme setkat v katalozích. Určitě existují. Jejich zavedení do kultury si však vyžaduje delší dobu především k ověření stabilizace potřebné kvality, výrazné odlišnosti apod. Trefně to glosuje ve svém výroku paní Marlen Ahlburgová: Každý má možnost, aréna je otevřená.

    Konec 2.části povídání.

     

     

    V závěrečném 3.díle se dozvíte o způsobech pěstování podléšek, o péči a jejich ochraně a nakonec o jejich množení výsevem či dělením a o dalších zajímavostech okolo jaterníků - podléšek. Je zde také základní informace pro pěstování japonských druhů Hepatica japonica. Stačí kliknout zde, na 3.díl povídání o podléškách.

    S použitím zahraničních materiálů a s doplněním vlastních zkušeností připravil Ladislav Materna. Autor vám rád odpoví na dotazy, případně si rád vymění zkušenosti, ale jen přes e-mail: ilamat@seznam.cz.

    Většina snímků je ze zahraničního odborného tisku a katalogů pěstitelů, případně z archivu autora či z archivu www.skalnicky.cz nebo z webů z celého světa. .

     

    Praktické rady k pěstování podléšek

     

    3.část povídání o rodu Hepatica

     

    Tuto třetí část našeho Povídání o podléškách jsem pojal jako shrnutí mých zkušeností a některých rad jak a co dělat, abychom byli v jejich pěstování úspěšní, aby nám hezky přirůstaly a každoročně nám působily radost svými roztomilými květy a později i olistěním. Hodně o charakteristice těchto rostlin i o některých zvláštnostech bylo již napsáno v 1.části a především o kultivarech v 2.části tohoto seriálu. Přesto budou některé údaje uvedeny znovu, což jak doufám, nebude na škodu.

    Úvodem několik neměnných skutečností a pravidel, která bychom si měli uvědomit a usilovat o jejich dodržování. Je třeba vzít na vědomí, že podléšky milují chlad, svěží a vzdušné prostředí (ne průvan), propustnou, přitom však výživnou půdu (tedy ne spraš, ale ani ne půdu „spečenou“, ani jalovou rašelinu). Potřebují hodně světla od konce zimy do nástupu léta a potom od poloviny září až do začátku prosince. Květy podléšek se na jaře naplno otevírají okolo 11 hodiny dopoledne. V té době potřebují hodně sluníčka, ale ne úpal (ale ten zjara ještě nebývá). Odpolední stín není tak potřebný, jako spodní jarní vlhko, nebo naše zalití. To je třeba vědět pro úspěšné pěstování. Dostatek světla vyžadují podléšky až do začátku června tj. do nárůstu nových listů. Poté intenzitu světla snížíme, podle okolností až o 70%, ale nikdy úplným, stoprocentním zastíněním. Úplné zastínění se projeví během pár let zhoršováním stavu rostliny, ubýváním květů i zánikem rostliny. Řešíme to buď správným umístěním rostlin (například pod keře z jara bezlisté a postupně olisťující, ne však husté - tedy například pod azalky) nebo umělým stíněním listů podléšek před letním úpalem. Ideální je pohyblivý stín pod řídce olistěnou dřevinou. S nástupem podzimu se intenzita světla přirozeně snižuje, stínění proto odstraňujeme, případně zvolna opadá listí z keřů. V lese se o tento režim postará příroda. Podléšky jsou rostlinami listnatých lesů. V létě je kryje milosrdný pohyblivý stín, který rostlinám zajišťuje i jemné vlhko v půdě. Podzimním opadem listí ze stromů či keřů je v lese najednou jakoby více světla.

    To podléška právě potřebuje, neboť na podzim její kořenová soustava oživuje, její květní pupeny narůstají a celá rostlina se připravuje na jarní květenství. Teprve začátkem prosince dostává rostlina před nástupem zimy milosrdný kryt v podobě spadaného listí, později i sněhu. My ji proto takový kryt z listí také dopřejeme. Protože v našem zeměpisném pásmu dochází každoročně v období Vánoc k oteplení a často se dostavují i vydatné deště, řeším to tak, že mám připraveno ve dvou až třech pytlích suché listí, s kterým kryji rostliny až po přechodu tohoto oteplení. Listí se tak mokrem tolik nesléhá a nevytváří nad rostlinami místo izolační vrstvy vzduchu tuhou slepenou vrstvu. Listí odstraňuji koncem února, zde záleží na počasí, ale i na nadmořské výšce, ve které podléšky pěstujete. Ještě k tomu, jak podléšky zvládají letní období. Z mnoha údajů pěstitelů vyplývá, že si vhodně umístěné rostliny poradí i s větším suchem samy, pokud toto nastane. I když je na listech vidět jak rostliny strádají, po vydatném zalití se vždy vzpamatují. Navíc to ještě v přírodě rostliny řeší tím, že v tomto období přestanou kořenit a prožívají něco jako letní spánek, z kterého se probouzí až v září, kdy jejich kořenový systém znovu oživuje a přirůstá až do prosince. Vyjmeme-li v tomto období rostlinu ze země, uvidíme jak jsou konečky kořínků světle zbarveny, jak přirůstají. Tomuto cyklu odpočinku, kořenění a aktivity by mělo časově odpovídat i případné šetrné hnojení. Osvědčila se forma zálivky Kristalonem, jímž nemůžeme přehnojit, pokud někdo rád své rostliny „krmí“. Domnívám se však, že podléšky vysazené do volné půdy hnojení téměř nevyžadují, snad jen přidání výživnější půdy či kompostu k trsu rostliny. V podstatě ani u hrnkové kultury hnojení neprovádíme, pokud rostliny, jak se to doporučuje, každoročně přesazujeme. Ty pak vše potřebné dostávají v novém substrátu. (Na snímku nahoře je Hepatica nobilis semiplena i s pylovými váčky - foto Gunhild Poulsen, Dánsko, fotografie převzata z www.gtpoulsen.dk ).

     

    Přesazování rostlin

     

    Přesazování podléšek provádíme buď v době květu nebo při dokvétání, tj.obvykle na přelomu března a dubna, nebo bezprostředně po jejich odkvětu. Další termín je potom až v září, v době nastupující aktivity rostlin, kdy mají do zimy ještě dost času na řádné zakořenění. Přesazujeme-li rostliny po odkvětu, bereme vždy ohled na stupeň nárůstu nových listů. Pokud přesazujeme s balem, je to bez problému. Jsou-li však kořeny zbaveny zeminy, je tu riziko, že rostlina zastaví vývoj listů, což by mělo vliv na bohatost a kvalitu příštího květenství. Pokud jsme tedy nezvládli rostlinu přesadit včas, je vhodnější počkat až listy budou urostlejší, rostlinu potom nějaký čas krýt před světlem a přiměřeně zalévat. Rostliny sázíme do země tak, aby její srdce včetně puku bylo asi 1 až 1,5 cm pod úrovní okolní země. Po případném slehnutí či odvanutí zeminy a odhalení kořínků ji dosypeme do potřebné výše. Chráníme tak srdce rostliny a vyvíjející se květní puk před nastávající zimní nepohodou. O formách a průběhu vývojových fází jaterníků podléšek, včetně čtyřletého růstového cyklu, najdete širší vysvětlení v 1.části tohoto povídání. (Na snímku vpravo nahoře je Hepatica nobilis ´Rubra Plena´ - foto Gunhild Poulsen, Dánsko, fotografie převzata z www.gtpoulsen.dk ). 

     

    Pěstování podléšek ve volné půdě a v nádobách

     

    Zatímco u běžných pěstitelů hajních květin či skalniček se setkáváme s pěstováním podléšek ve volné půdě, sběratelé a profesionální pěstitelé dávají přednost kultuře hrnkové. Z toho vyplývají i některé základní pěstební odlišnosti. Převážně všechny okolnosti, o nichž bylo v souvislosti s pěstováním a nároky podléšek v předchozích statích hovořeno, se týká pěstování ve volné půdě. Je jednodušší a abychom byli úspěšní, stačí obyčejně splnit základní podmínky, o nichž již bylo v úvodu pojednáno, a to: - vybrat pro rostliny správné, pokud možno chladnější, stále jemně vlhké místo; - v době květu zajistit mírné oslunění po většinu dne, nejlépe však od 11 do 16 hodin; - po nárůstu listů zajistit polostín raději celodenně; - poskytnout rostlinám odpovídající zeminu, která by byla dostatečně kyprá, držela jemně vláhu, ale byla propustná (viz níže substráty).

    Naproti tomu zejména profesionálové (ale nejen oni) považují za výhodnější pěstovat jednotlivé sbírkové rostliny samostatně v nádobách. Mohou tak s nimi lépe pracovat, ošetřovat je, přemísťovat a izolovat při opylování či celkově zblízka pozorovat - třeba jen pro potěšení. Nejlépe se na takovou sbírku osvědčily hliněné květináče, které jsou pak zapouštěny do boxů s náplní písku, pilin či takové hmoty,která dobře udržuje vlhko. Toto potom prostupuje stěnami květináče do jeho vnitřního prostoru a poskytuje kořenovému systému rostlin trvale jemné vlhko a chlad, a to i v parném létě. Tyto boxy, které je možno v případě potřeby i krýt, jsou buď přízemní, coby sbírkový box, nebo v podobě upraveného stolu, což umožňuje zároveň u vzácnějších druhů ochranu před plži, myšmi a jinými škůdci. Pěstitel má ke svým rostlinám i vizuálně blíže. Také našim zádům to pomáhá! Rostliny zapuštěné v pilinách sbírkového boxu vidíte i na fotografii. Vyvýšené okraje z prken jsou zevnitř obloženy alespoň 3 cm silným polystyrenem, vzadu je vidět stínovka na rámu s pletivem. Pokud máte takto vyrobený box na stole, je třeba dát polystyren i na plochu stolu, pod písek (piliny) a tím i pod rostliny. Přes box je dobré mít připravené krytí v rámu s polyetylenovou fólií. To pro případ přílišných dešťů. Vrstva sněhu obvykle evropským druhům nevadí, ale lépe, když leží na rámu s fólií. Rostliny jsou v relativním suchu a neuhnívají tolik. Občasné vyvětrání však je nutné.

    Pěstování ve sbírkovém boxu či na upraveném stole je nutné hlavně tehdy, když chceme rostliny dále množit a především když chceme mít rostliny pohromadě k dalšímu ošetřování a pozorování. Toho nelze nikdy docílit tehdy, jsou-li vysazeny a rozptýleny v hajních partiích zahrady. Navíc pokud k vám příjde návštěva zajímající se o podléšky, může si je pěkně prohlédnout i porovnat navzájem. Tento způsob pěstování však přináší i určité komplikace. Je to především nutná dostatečná drenáž v nádobách, správný odhad potřebné velikosti nádoby, jakož i použitého substrátu, jeho míry nasáklivosti a propustnosti. Navíc musíme častěji, někdy i každoročně, rostliny přesazovat, neboť hrozí po delším čase možnost zkysnutí substrátu. Dále je třeba zabezpečit jejich správné uložení v průběhu zimy, protože rostliny nemají přímý kontakt s kompaktní zeminou, kde se rozdíly teploty a vlhkosti postupně lépe eliminují. Každý pěstitel či sběratel si proto musí vybrat způsob pěstování podle svých podmínek ale i záměrů.

     

    Choroby a škůdci podléšek

     

    110304 Druhý obrázek napadení plísní.jpg 110304 Druhý obrázek napadení plísní.jpg Je třeba říci, že podléšky jsou poměrně odolné a zdaleka netrpí tolika chorobami jako některé jiné druhy rostlin. Jedním z mála opravdových problémů u podléšek je možnost poškození jejich listů. Jsou to především pro leckoho známé kulaté, zpočátku světlé, později hnědé skvrny na listech, poškozujících rostliny esteticky i vegetativně. Příčina může být dvojí. Je to buď důsledek neúměrného slunečního ozáření (někdy stačí i půl hodiny ostrého slunce) – zde je léčba snadná. Zabránit dalšímu oslunění, na příklad vhodným přistíněním a poškozený list buď částečně nebo zcela odstranit. 

    Je-li však příčinou plísňové či houbové onemocnění, je to horší. Na listech se udělají tmavohnědé skvrny, lemované světlejší hnědou. Svrny se stále zvětšují. Zde pomůže jen chemický zásah, a to co nejdříve. Účinný a přitom šetrný je v počátku napadení postřik přípravky Euparen nebo ještě lépe Dithane. Podléšky ho snášejí. Vznik takové choroby si pěstitel většinou zapříčiní sám, například nevhodným umístěním na místo bez proudění vzduchu, trvale zastíněné, trvale mokré a podobně. Stojí-li rostlina za to, je možné ji izolovat a pokusit se ji postřikem léčit. Prevence je však vždy to nejlepší, co pro naše rostliny můžeme udělat, proto odstraňujeme od rostliny soustavně staré uschlé, případně nahnilé a uvadlé listy, zvláště na jaře. Také opatrně zařazujeme mezi naše rostliny novinky, nově získané rostliny a jedince neznámého původu. Další nebezpečí hrozí podléškám od různých červů v zemi, od myší, slimáků, případně brouků v podobě žíru listů. Také mšice se mohou občas vyskytnout. Jsou to všeobecně známé problémy týkající se všech rostlin, proto je nerozvádím. Jednoznačně se proto vyplatí již zmíněná prevence a soustavné sledování svých rostlin. V počátku zjištění se vždy nějaké řešení najde. Nejlepší prevencí je jistě vhodné stanoviště podle potřeb daného druhu.

     

    Rozmnožování podléšek

     

    Provádíme jej dvěma způsoby – generativně (výsevem) nebo vegetativně (dělením). Oba způsoby nejsou pro zkušené skalničkáře novinkou. V případě podléšek je však nutné dodržovat některé specifické úkony o kterých se zmíním.

    Generativní množení – výsevem semene, bylo již částečně zmíněno v 1.části tohoto povídání. Platí zásada, že zralost semen se musí hlídat, neboť všechny semeníky nezrají najednou a sklizeň i na jedné rostlině může být postupná. Doporučuje se opatrnost, protože zralý semeník se velmi snadno rozpadá a mohou vzniknout ztráty. Semeno by se mělo sbírat těsně před svojí plnou zralostí, tedy dříve, než jeho světle zelená barva začne žloutnout. Semínka můžeme na krátkou dobu uložit do temna a chladna, například v plastickém sáčku či krabičce, při čemž dbáme, aby nevysychala, ale ani neplesnivěla. Semena totiž obsahují dosti vlastní vlhkosti. K výsevu přistupujeme bezprostředně, neboť semena všech druhů podléšek již po velmi krátké době ztrácejí svoji klíčivost a mohlo by se stát, že výsev po dvou, někdy již po jednom měsíci od sebrání semen by mohl být neúspěšný.

     

    Vegetativní rozmnožování dělením, se praktikuje u rostlin plnokvětých nebo tam, kde chceme docílit naprosto shodnou rostlinu s rostlinou mateční, byť tato přinášela i semena. K dělení přistupujeme raději méně často – ne dříve než po dvou letech. Optimální doba pro dělení je u Hepatica nobilis a Hepatica japonica v době květu rostliny nebo těsně po něm. Snažíme se dělit dříve než dojde k výraznému nárůstu listů, aby se tento nepozastavil. Druh Hepatica transsilvanica dělíme přednostně počátkem září, neboť pro tento druh je jaro méně vyhovující. Při dělení vyjmeme opatrně urostlou rostlinu s více puky z půdy, obnažíme její kořeny vytřesením zeminy z balu, případně si pomůžeme opláchnutím ve vodě.Potom jemným tahem oddělíme jednotlivé části rostliny od sebe tak, aby nová předpokládaná rostlina měla svoje vlastní srdíčko s pukem, nejméně tři vlastní lístky a vlastní svazek kořenů, který je předpokladem pro ujmutí rostliny a její dobrou výživu (obrázek vpravo). Nestačí tři, čtyři vlasové kořínky, taková rostlina může snadno uhynout. Kořeny nezkracujeme, je-li jich hodně pak je rozprostřeme a dbáme na to, aby při sázení směřovaly kolmo dolů.

     Při dělení nepospícháme, rostlinou vikláme, můžeme si pomoci i vodou a dbáme na to, aby bylo rozdělení provedeno bez velkého násilí. Pokud však máme dvě samostatné rostliny i s puky a přesto rostlina drží ve vytvořeném společném rhizomu, můžeme použít ke konečnému oddělení ostrý nůž, a to za předpokladu, že budou dodrženy všechny shora uvedené atributy (samostatný kořenový systém, počet listů i květní puk) - viz obrázek vpravo. Je dobré řez zasypat prachem z dřevěného uhlí. Dělíme-li trs starý 3 – 5 let, stává se, že se rostlina již sama rozpadá na několik samostatných nových jedinců, pak zbývá jen opatrně a zvolna rozplést kořenový bal (opět nejlépe pomocí proudu vody ) a při této operaci celý kořenový systém očistit od starých, nefunkčních či uhynulých kořenů. Rostlině tím výrazně pomůžeme. Nově získané dělence označíme ihned jmenovkou a datem dělení (bude se nám to hodit) a umístíme je na nějaký čas do většího stínu. Přitom musíme rozhodně zabránit eventuelnímu většímu přemokření (např. za dlouhodobého deště), aby ještě nefungující kořeny neuhnily. Stejně tak však novému oddělku substrát nesmí vyschnout! Stane-li se nám, že vznikl dělenec s nedostatečným kořenovým systémem, zasadíme ho do substrátu složeného z drobného štěrku velikosti 2-4 mm, přidaného hrubého písku a trochy zcela rozpadlé listovky. Rostlinu to podnítí k tvorbě kořenového systému, přitom však jeho dosavadní kořínky nehnijí, neboť v tomto substrátu dobře funguje odtok vody. Teprve za nějaký čas tuto sazenici v „hladovém substrátu“ obsypeme v nepatrně větší nádobě substrátem kvalitnějším. Je to obdoba řízkování. Tento osvědčený postup uplatňuji především při záchraně vzácnějších rostlin, funguje to. Každý pěstitel musí nabýt své vlastní zkušenosti. Ty lze získat poměrně snadno dělením urostlých trsů tzv. tuctových, tedy běžných rostlin, je to také má rada. Navíc bez rizika. Každá nově nabytá vlastní zkušenost je k nezaplacení.

     Je tu ještě jedna možnost vegetativního rozmnožování, a to řízkováním rhizomu. Již dříve jsem uvedl, že u starších trsů rostlin dochází někdy ke ztloustnutí hlavního kořene. Potom již mluvíme o rhizomu, který má tendenci růst vodorovně a tvořit puk jen na konci. Je to časté například u Hepatica transsilvanica ale i u Hepatica nobilis. Na těle rhizomu lze postřehnout jednotlivé články s malými spícími očky či nepatrnými puky. Z těch mohou vyrůst nové samostatné rostliny. Chce to jen tento rhizom nařízkovat na několik samostatných článků, které pokud možno mají mít alespoň nějaký ten kořínek (viz obrázek vpravo). Řežeme ostrým skalpelem očištěném v lihu a řezy zasypeme prachem z dřevěného uhlí. Jednotlivé články umístíme každý do samostatného kontejnerku, naplněného dobře propustným substrátem (viz níže). Rhizomky sázíme pochopitelně očkem (pukem) nahoru. Tyto řízkovance je třeba obzvláště pečlivě a systematicky sledovat a jen minimálně zalévat. Ovšem substrát nesmí vyschnout!! Zvýšená péče se obvykle vyplatí.

     Řízkujeme-li rhizom na jaře při odkvétání mateční rostliny a pokud budeme úspěšní, můžeme se dočkat ještě v tomtéž roce zakořenění jednotlivých článků rhizomu. Z oček vyraší náznak nové rostlinky. Doporučuje se přezimovat nádoby s těmito řízky v bezmrazém prostředí, třeba na okně nepřetápěné místnosti. Odměnou za tento úspěšný pokus nám bude získání několika zcela shodných jedinců a normálních rostlinek. Přitom z původního nerozřízkovaného rhizomu by vyrostla zase jen jedna rostlina. U vzácných jedinců je vhodné tento postup použít až po vyzkoušení u "obyčejnějších" druhů.

     

    Spolehlivý substrát a výsevní postup

     

    Existuje řada receptů na složení výsevního substrátu, hlavním požadavkem je, aby byl vzdušný, přitom aby absorboval dobře vodu, ale také ji propouštěl a měl i určitou výživnou hodnotu.Uvádím jeden z několika osvědčených: 2 díly jemné rašeliny (na výsev); hrubší rašelina (do hajní partie); 1 díl ostrého písku, který se nespéká – ideální je písek křemičitý hrubšího zrnění nebo říční; 1 díl zcela zetlelé listovky; 1 díl kvalitní zeminy; na tři a půl litru této směsi dát 1 lžičku drceného dolomitického vápence. Přidáním trochy drceného rašeliníku zvýšíme nasáklivost této směsi, není to však nutností.

     Výsevní nádobu zvolíme alespoň 10 cm hlubokou s ohledem na délku budoucích kořínků, neboť mladé rostlinky v ní zůstanou nejméně 2 roky. Nádoba by měla také vydržet všechny vrtochy počasí. Dno pokryjeme asi 1 cm vhodnou drenáží, potom nádobu naplníme dobře promíchanou a přiměřeně vlhkou výsevní směsí až asi 2 cm pod její okraj, urovnáme a tuto vrstvu pokryjeme asi 1 centimetrovou vrstvou vypraného hrubšího písku, na kterou vysejeme semena a opět pokryjeme vrstvičkou písku. Je to protiplísňové opatření, vždyť semena mohou vyklíčit za 6 – 12 měsíců, což je normální. Povrch výsevu pak pokryjeme tenčí vrstvou písku hrubého zrnění, aby byla semena chráněna před vyplavením při větším dešti. Nádobu postavíme do misky s vodou tak, aby substrát nasál vodu zespoda (zálivkou je možné vyplavit semena!) tak, až se na povrchu vytvoří vodní skvrny. Pak nádobu vyjmeme z vody a necháme odtéci přebytečnou vodu. A to je vše.

    Výsevní nádobu je třeba umístit mimo dosah slunce, do chladného prostředí, pokud možno zapustit do země. Doporučuji pak především přikrýt nějakou síťkou, nejlépe drátěnou, která výsev ochrání před ptáky, kočkami nebo myšmi.V tomto stavu na výsev necháme působit všechny výkyvy počasí, chráníme jej však před nebývale prudkými lijáky. Další možností je krýt nádobu sklem tak, aby mezi nádobou a sklem mohl proudit vzduch. To ovšem vyžaduje častější kontrolu vlhkosti. Semeno někdy vyklíčí již koncem října, kdy se mohou objevit první nepravé lístky – cotyledony, většinou ale až v předjaří, prakticky rok po vysetí. V obou případech lístky v průběhu jara pouze zesílí, další, tj. pravé lístky již ten rok nenarostou. Popsáno je to v 1.části tohoto povídání. Rozhodně se rostliny jako je na kresbě vpravo dočkáte nejdříve za několik let, podle toho, jak o ni budete pečovat. To je však popsáno v 1.části "povídání", v odstavci o životním cyklu podléšek.

    Německý zahradník Andreas Haendel popsal svůj vyzkoušený způsob výsevu v rozsáhlém článku o čtyřech stranách "Hepatica – vášeň, generativní rozmnožování", který jsem přeložil do češtiny a mám jej k dispozici vážným zájemcům za úhradu poštovného. Významnou novinkou jeho metody je totiž tzv. letní stratifikování, kterým se uspíší první zakvetení rostlin o jeden rok!

     

     

    K problematice pěstování japonských podléšek

     

    Dnes registruji stále častěji dotazy milovníků podléšek na možnost pěstování druhu Hepatica nobilis var. japonica, případně i jiných asijských druhů. V 1. díle tohoto seriálku jsem uváděl, že již samotné pořízení rostlin je poměrně drahé, pěstování potom obtížnější, ne-li rizikové. Zkušenější pěstitelé to však mohou zkusit, navíc i mohou být úspěšní při zvládnutí několika fenomenů. Pěstitelské znalosti se stále rozšiřují, je už spousta poznatků z praxe, což potvrzují pěstitelské špičky z Německa i Anglie. Ještě nedávno se uvádělo pěstování druhu Hepatica yamatutai či Hepatica henryi jako problematické, o Hepatica nobilis var. japonica ani nemluvě – dnes už to neplatí. Pokusím se tyto rady a poznatky shrnout, zobecnit.

     

     K pěstování japonských podléšek v Evropě jsou zapotřebí tři podmínky: 1. Předně je třeba vlastnit skleník nebo kvalitní foliovník pro uložení těchto rostlin do bezmrazého prostoru přes zimní období. 2. Dále je třeba počítat s pěstováním v nádobách, nikoliv volně v zahradě. 3. Dát si práci se zvládnutím zabezpečení vhodné dostatečné vlhkosti rostlinám během roku, především však samotnou zálivku rostlin. Správná a přiměřená zálivka asi patří k nejnáročnějším činnostem při pěstování asijských podléšek. Zvláště přes zimu a přes léto.

    Skleník nám zabezpečí, že rostliny nebudou poškozeny v zimním období mínusovou teplotou pod 0°C. Jak hluboko teplota může pod tento stupeň klesnout není, dosud u nás prověřené – asi to nikdo nezkouší, byla by to drahá zkušenost. Navíc se ještě doporučuje květináče s rostlinami uložit do polystyrénového uzavíratelného boxu a ten občas během zimy větrat (kvůli plísním). Japonské druhy nakvétají dříve než naše evropské. Proto po zvýšení teplot ve skleníku nad únosnou míru (na jaře) je nutné vynést květináče do volného prostoru - ven, i japonské druhy totiž milují přijatelné chladno. Zpět do skleníku se musí přenést rostliny opět před nastávajícími velmi nízkými teplotami. Je zřejmé, že asijské, zvláště japonské podléšky jsou pro nás téměř pokojovými rostlinami, ale milujícími chlad, nikoliv mráz.

    Pěstování v nádobách se upřednostňuje především kvůli mobilitě. Je samozřejmé, že je nutné dodržet všechny obecné pokyny pro pěstování rostlin v nádobách, pojednává o tom jeden z předchozích odstavců. Je nutné nezapomenout na každoroční přesazování. Dostáváme se k nejdůležitější, třetí podmínce – k zalévání. Bylo zjištěno, že tyto asijské druhy sice vyžadují vlhké prostředí (což jim může kvalitní, stíněný a dobře větraný skleník poskytnout), nesnášejí však přemokření, přemíru zálivky a už vůbec ne zálivku na list a zálivku shora. Toto můžeme zabezpečit dobře právě u květináčové kultury, kde praktikujeme adekvátní zálivku spodem, tj. do podmisky, a to tak, aby po nasátí substrátu voda v misce nestála a nádoba se nechala přirozeně zase odkapat. K dalšímu zalití přistoupit až po částečném vyschnutí substrátu. Podle zkušeností vynikajícího pěstitele A. Händla je to ta nejdůležitější podmínka úspěšnosti pěstování: dokázat u podléšek, zvláště japonských, udržet substrát stále jemně vlhký, ale ne mokrý nebo přesychající.

    Teď zbývá už jen dodat, že mladá rostlina musí po zakoupení nejprve narůst, na její pravý vzhled si tedy počkáme 2 – 3 roky. Počítejme s tím, že květy japonských druhů jsou menší než naše. Při dobré kondici však kvetou bohatě a mnohé skutečně okouzlujícím způsobem, zajímavými květy i barvou. Hnojení není nutné, neboť se rostliny každým rokem musí přesazovat do nového substrátu. Další asijské druhy se již objevují na zahraničním trhu, jsou to především: Hepatica yamatutai a Hepatica henryi, zatím však není dostatek poznatků, aby mohly být považovány za zcela odolné druhy. Za dosti odolnou se naopak již považuje Hepatica maxima a do značné míry i Hepatica nobilis var. pubescens. Bylo by ještě možné o lecčem povídat, časem třeba vznikne 4. pokračování tohoto podléškového seriálu, ale domnívám se, že výběr těchto základních rad a poznatků pro úspěšné pěstování podléšek postačí. O nabytí vlastních zkušeností a o rozšíření svých dosavadních znalostí, jak doufám, už každý pravověrný skalničkář může usilovat samostatně. Pokud jsem k tomu alespoň částečně přispěl svým „Povídáním o podléškách“ a vzbudil u Vás potřebný zájem, bude to pro mne velké zadostiučinění a odměna. Pokud mi budete ochotni napsat i vaše zkušenosti a zde neuvedené poznatky, budu rád (e-mail je níže).

    Hodně úspěchů a radostí z pěstování našich milých podléšek všem přeje autor seriálu Ladislav Materna Copyright 2006-2007

    Autor vám rád odpoví na dotazy, případně si rád vymění zkušenosti, ale jen přes e-mail: ilamat@seznam.cz. Chtěl bych ještě na konec vyjádřit svůj dík za mimořádně obětavou odbornou i technickou pomoc, kterou mi poskytl zcela nezištně Martin Pilný, bez jehož enthuziastického přispění by tento seriál na internetu nevznikl.

    Autorka následujících fotek "japoneček" je Ewelina Wajgert z Polska. Uvádíme vám je spíše pro potěchu oka. Pěstují se u nás problémově.

     

     

     

     

     

    Hepatica nobilis var.japonica ´Gyousie´

     

     

     

     

     

     

     

     

     Hepatica nobilis var.japonica ´Haru-matsuri´

     

     

     

     

     

    110304 P Japonica obrázek 2 ze strany 41.jpg 110304 P Japonica obrázek 2 ze strany 41.jpg  

     

     

     

     Hepatica nobilis var.japonica ´Omurasaki´

     

       

     

     

     

     

     

     

     

    Hepatica nobilis var.japonica ´Ryokka´

      

     

     

      

     

     

     

     

     

     

    Hepatica nobilis var.japonica ´Warabeuta´

     

     

       

     

     

     

     

     

    Hepatica nobilis var.japonica ´Tousen´

     

     

     

     

     

     

     

     

    Originál původního článku ke stažení se nachází ZDE 

     

     

     

     

     
    © 2010 - 2018 J. M. POST - WWW STRÁNKY
    zavřít